Mgr. Ludmila Bednaříková

Od malička jsem měla ráda zvířata a chtěla jsem být veterinářkou = pomáhat nemocným zvířátkům. Ovšem po úrazu mé mladší sestry se situace změnila. Sestra po nějakém pádu na hlavu přestala vidět na jedno oko. Přišlo se na to až ve 14 letech, kdy si už maminka horko těžko vzpomínala, kdy Jana spadla na hlavu. Ale vzpomněla si, Jana byla tenkrát hodně malá. Bylo to dost kruté zjištění, že to tak bude už napořád.

A tehdy jsem zjistila, že existuje nějaký obor, který se zabývá tím, jak lidem s nějaký hendikepem pomoci. Nechtěla jsem být oční lékařkou, ale vědomí pomáhat dětem s očními a jinými problémy ve mně narůstalo natolik, že jsem se tuto oblast rozhodla studovat v Olomouci na oboru Učitelství pro školy pro mládež vyžadující zvláštní péči — dnes zkráceně Speciální pedagogika.

Od pomoci lidem s očním postižením jsem se ovšem dostala k oblasti dys poruch a všemu, co s tím souvisí. Metody, které používám při nápravě těchto poruch vůbec nepovažuji za speciální metody. Jak já říkám — jsou to fígle pro všechny. Používám je v běžných hodinách a mám radost, když dětem pomáhají při výuce.

Nepomáhám tedy zvířátkům, jak jsem kdysi moc chtěla, ale pomáhám dětem, které to v souvislosti se školou potřebují.